Formuláře v památkové péči?
Některé otázky a pochybnosti
Je skutečností, že při pohledu na formulář, který je jakoby odlidštěný, jakoby převáděl působivou komplexní skutečnost uměleckého díla nebo historické památky – plnou symbolů a významů – do chladně vykalkulovaných kolonek, přepadne velkou část památkářů mnoho pochybností o smyslu předkládaných návrhů. Z hlediska tradičního pohledu památkáře především jako erudovaného historika umění jsou asi výhrady oprávněné. Některé navazující odbornosti snad přijmou koncept alespoň jako možný podklad diskuse, o jejímž významu jsem – zatím nejspíše zcela sám – přesvědčen.
Vycházím přitom z názorů, které jsem se pokusil vylíčit v úvodní poznámce k připravovanému semináři. Nyní bych se chtěl pokusit přednést několik hlavních námitek tak, jak jsem je buďto již vyslechl, nebo se mi jevily jako pravděpodobné a logické, a chtěl bych na ně reagovat, jako bych se pokoušel vysvětlit, co je na návrhu přínosné, a samozřejmě se zabývat také jeho možnými úskalími či vlastními pochybnostmi o smyslu záměru.
1
Běžně jsme konfrontováni s názorem, že nejdůležitějším dokumentem o sobě je sama památka, takže hlavním úkolem státní památkové péče není památky zkoumat, ale především dohlížet na způsob oprav a prosazovat přitom určité postupy, tak jak odpovídají stavu teorie památkové péče v té které době. Je proto otázkou, jakou roli budou výzkumy hrát v budoucnu? Bude mít význam případná nynější snaha o jejich "spoutání formalitami"?
Skutečně se nynější pozice výzkumů a inventarizace památek jeví jako komplikovaná, často se setkává s projevy podcenění i od části památkářů. Předložené návrhy tedy berte spíše jako podnět k případným úvahám, pokud je považujete za účelné. Nejedná se o přesvědčovací kampaň s předem naplánovaným výsledkem, ale o pokus o diskusi nad tématem, které mně připadá důležité. Říkám to již na tomto místě, abych Vás případně neokrádal o čas!
2
Každá památka je zcela osobitá a památek je tolik různých druhů, že není možné stanovit rozumné obsahové a formální minimum tak, aby unifikovaná hesla poskytovala nějakou možnost porovnávání, třídění a vůbec hodnocení; patrně nevznikne ani žádný prospěch v podobě usnadnění orientace v dokumentaci.
To je samozřejmě vážná námitka. Jenže ta by platila pro každý formalizovaný systém, včetně např. Evidenčních listů ÚSKP, uměleckohistorických soupisů památek atd. Domnívám se, že vývoj poznání památek v nynější době naopak vede k takovým úvahám, o jaké se zde s určitou předběžností pokouším.
Formalizovaný způsob zpracování umožní některé způsoby využití informací, dosud v památkové péči spíše neznámé. Jde o usnadnění porovnávání údajů (což platí i v případě jejich dodatečného doplňování), snáze zvládnutelné porovnávání starších a novějších údajů (tím pádem i snadnější ověření potřeby údaje aktualizovat), snadnější připojování novějších údajů k již existujícím (to je třeba případ doplňkových SHP, dosud bojujících o uznání ze strany systému státní památkové péče), dále o možnost následného vkládání do databází a současně o vytvoření systému, který bude moci bez problémů existovat paralelně i jako obecně sdílená databáze. Vůbec taková dohoda o jednotném pojetí databází a jejich brzkém propojení by mohla být jedním z výsledků debaty. Zatím totiž i realizátoři a uživatelé databází pracují izolovaně. To je pozoruhodné např. proto, že někteří výsledky svých výzkumů publikují, avšak databázi užívají vlastně jen jako svůj osobní pracovní nástroj. Přitom by za dnešní situace ve využívání výpočetní techniky bylo jen logické, aby státní památková péče ve svém dosahu předepsala a jiným nabídla jednotný systém. Řada lidí by totiž ráda přispívala svými údaji do společné "banky" dat (byť třeba s nějakými výhradami k volné přístupnosti dat – ale taková omezení zřejmě nepůsobí technický problém) – raději, než hromadit těžko porovnatelné a propojitelné podklady. Doufejme tedy, že se podaří památkovou péči k něčemu takovému pohnout – tedy k vytvoření prostoru, do nějž by mohli přispívat jak odborníci (měly by v něm samozřejmě být oficiální údaje z Evidenčních listů ÚSKP), tak kdokoliv další (údaje dodané osobami bez "akreditace" by byly označeny jako neoficiální – nemá však cenu se jich zříkat).
3
Formuláře nemají v památkové péči žádnou tradici, přičemž nelze pochybovat o tom, že již bylo učiněno mnoho podobných pokusů, často kvalitnějších, které by uspěly, kdyby se prokázal jejich smysl a užitečnost; je zřejmé snad jen to, že se osvědčily jako základ souhrnné evidence památek v ÚSKP.
Vycházím z několika skutečností.
a
Usiluji navrhnout takový systém, který by umožňoval vytvářet evidenci částí a prvků památek právě v návaznosti na EL ÚSKP, a to pro jakkoliv velký detail (zeď, klička či pant na okně,...), nebo v hierarchii stupňů podrobnosti (úměrně potřebné detailnosti informací).
b
Snažím se, aby návrh respektoval ty systémy evidence prvků památek, které se již užívají.
Dlouhou tradici mají katalogy archeologických "nálezů", uměleckohistorické soupisy nebo muzejní evidence. Je však pravdou, že oba tyto systémy vedou k určitému redukování formálních znaků. Zejména katalogy uměleckých předmětů poskytují zpravidla jen elementární utřídění a identifikaci, zatímco těžiště odborné práce je v rozsáhlejší interpretaci.
Obsáhlé poučení lze hledat v metodických konceptech muzejníků, kde ovšem obvykle dominují evidenční údaje a základní identifikační znaky předmětu. Teprve v posledních letech se prosazují např. doplňky v podobě sledování stavu předmětu v zájmu zajištění preventivní nebo včasné péče o něj (preservace, prekonzervace).
Z hlediska památkové péče patrně mají velký význam systémy inventarizace prvků, používané v praxi stavebních projektantů. Představují totiž zatím nejvyšší stupeň kondenzované syntézy evidenčních a identifikačních údajů s vyhodnocením stavu předmětu a dokonce i s náměty pro jeho památkové či restaurátorské ošetření. Proto jsem přesvědčen o významu pokusu o nějakou reakci ze strany památkové péče. Tuto reakci si představuji tak, že památková péče po vyhodnocení existujících vzorů stanoví vlastní systémy, zatím nezávazné, ale po vyhodnocení zkušeností možná v některých situacích účinně vymáhané.
4
Jaký vůbec má smysl taková činnost, která evidentně nemůže nikdy dospět k nějakému konci. Přitom v průběhu prací by stejně docházelo i k vývoji metody, kterým by mohly být předchozí výsledky antikvovány...
To je samozřejmě pravda. S těmito skutečnostmi je třeba počítat. Nejlepšího výsledku lze dosáhnout uvážlivou diskusí. Na druhé straně návrh nesměřuje k absolutním řešením. Elementárním cílem snad je, aby různými zpracovateli vytvářené dokumentace prvků památek byly co nejlépe porovnatelné. Možné vzdálenější cíle se pokouším naznačit v dalších textech na této stránce. Snad by se mohly stát také předmětem diskuse na semináři.
Snaha o hledání širší shody směřuje právě k odstranění rizika přehlédnutí vážných překážek, které by v budoucnu mohly vyvstat při přebírání výsledků do modernějších systémů.
Možná v této souvislosti mohu zkusit formulovat vizi jakési idealizované budoucnosti (která nikdy nenastane, protože památky buďto vždy budou "na okraji zájmu" společnosti, nebo se natolik zpolitizují, že jejich případné další zkoumání bude výslednicí jevů, které jen v malé míře budou reflektovat odborné představy). V této budoucnosti např. sedí na lešení průzkumník. Ze zdiva upravované stavby (bohužel asi nedojde k tomu, že by se památky jen a jen konzervovaly) právě byla vyjmuta druhotně použitá střešní taška. Průzkumník ji změří (možná kovovým měřítkem, možná laserovým skenerem, připevněným na přilbě) a z kapsy vyjme elastickou klávesnici, s jejíž pomocí odešle údaje "centrále". Během několika vteřin se mu na displeji (asi upevněném na brýlích) objeví zpráva, že systém ví o 52.524 tašek stejného nebo velmi podobného tvaru, a zeptá se na další omezení výběru, kterým nejspíše bude nějaké okolní území. Po případném ověření paralel, ovšem možném i později z ateliéru, systém jednak sdělí, že data připojil do databáze, jednak se zeptá, do kdy budou dodány podrobné údaje. Odpověď, že třeba "do týdne" způsobí, že při nedodání údajů je bude systém v příslušné chvíli urgovat.
Zatím si myslím, že je zásadně významné o jakési jednotnosti – dle mého potřebné – alespoň diskutovat.
5
Mohou mít např. pro SHP smysl nějaké inovace tohoto typu? Přednosti SHP se již po desítky let prokazují v každodenní praxi, bylo o nich také mnohé napsáno – proč bychom měli věřit tomu, že něco nebylo v pořádku?
Je pravdou, že metoda SHP patří k vrcholným výsledkům duševního vývoje v naší zemi v uplynulém století. Je však také jasné, že metoda se sama od svých počátků rozvíjela. Již v SÚRPMO docházelo podle okolností k rozvinutí některých náležitostí, ale metodu jako celek to neovlivnilo. SÚRPMO dokázal díky historické situaci průzkumy kontinuálně rozvíjet. Lze však říci, že hlavním znakem tohoto vývoje bylo stálé zdokonalování všech výzkumných a dalších odborných aktivit – z dosaženého stupně dnes těží řada samostatných zpracovatelů SHP i experti v rámci NPÚ nebo pedagogové na VŠ –, to se však na formální stránce elaborátů projevovalo hlavně jejich větším rozsahem. V některých případech to pak vedlo k obtížím např. pro památkáře či projektanty, pokud chtěli reagovat na poznatky SHP, neboť do jisté míry klesala přehlednost textu, byť většinou maximálně odborně erudovaného. Lze mít za to, že s tím do jisté míry souvisí neblahá skutečnost, na niž se často poukazuje, že zejména projektanti často náležitě nepřihlédnou k poznatkům a námětům SHP.
Přitom právě mezi projektanty se ve snaze respektovat prvky památky rozvinulo užívání formalizovaných výkazů prvků (doporučuje to i nová metodika NPÚ, zpracovaná kolektivem vedeným V. Girsou). Je proto nasnadě pokusit se najít způsob, jakým by i ostatní obory, související s výzkumy a ochranou památek, mohly komunikovat obdobnou formou. V nynější situaci to totiž v principu funguje tak, že zpracovatel vytvoří minimálně strukturovanou obsáhlou práci (200 normostran textu dnes není žádnou výjimkou), z níž pak např. projektant "vyzobává" jednotlivé údaje. Přitom mnohdy zjišťuje, kolik je v jinak vysoce kvalitním rozboru dílčích mezer. Na detailnost údajů samozřejmě mohou být různé názory na straně průzkumníků, památkářů i projektantů, ale formalizované zpracování usnadní prověření podrobnosti elaborátu.
Je také třeba říci, že vynikajícím doplňkem SHP zpracovávaných SÚRPMO v určité etapě (možná to bylo v 70. letech? – ale to jen odhaduji) byly stavebně technické průzkumy. To umožňovalo netříštit stavebně-historický rozbor přemírou některých detailů (jejich úmorné opakování přitom nejednou nemá z hlediska posouzení vývoje velký význam). Navrhovaný systém tedy do jisté míry míní na tuto praxi navázat, přitom však usiluje o propojení údajů různého druhu a následného užití.
Dosud jen několik zpracovatelů SHP u nás přikročilo k "totálním" soupisům prvků. Věřím, že budou ochotní diskutovat o možnostech určitého standardu v tomto směru.
6
Kdyby podobné činnosti byly k něčemu dobré, již dávno by s nimi přišel někdo jiný a patrně by se i prosadily do praxe.
Lze mít za to, že osud těchto námětů sám ukáže, zda byly v nynější době užitečné. Zatím se zdá, že jejich přijetí a rozvinutí by bylo přiměřenou reakcí navazujících disciplín, jak o nich padly zmínky v ostatních oddílech tohoto textu.
7
Mělo by nějaký smysl výsledky publikovat např. tiskem, jak se navrhuje? Kde by se na to vzaly finanční prostředky? Jak by se vzory k tisku vybíraly? Nevyhověla by lépe databáze na webu?
Databázi na webu považuji za jakýsi konečný, ale čistě ideální cíl. Myslím si však, že je vhodné v rámci památkové péče a spolupracujících oborů zpracovávat data o památkách a jejich prvcích způsobem, který bude na určité základní rovině sjednocen. Výsledky budou do jisté míry přehledné tím, že určité údaje budou k nalezení na stejném či podobném místě. Hlavně však jejich vložení do rozumně uspořádané databáze bude usnadněno a nastane tak možnost cíleného vyhledávání dat o určitých prvcích. Byť takové vyhledávání bude vždy kusé, o jeho výhodách není, myslím, třeba ani na chvíli pochybovat. Spíše je třeba "mít" špičky státní památkové péče k tomu, aby se takovými potřebami reálně zabývaly.
Věřím, že bude možné takovou databázi vytvořit, nebo že bude možné převzít některou již existující – případně po určitých úpravách, pokud se ukáží jako potřebné.
Publikace tiskem bude vždy jakousi nadstavbou. Bude záviset na mnoha faktorech – psavosti zpracovatele, prodejnosti edice, přijetí názoru o jejím smyslu odborníky, kteří se budou moci podílet na rozhodnutí o dotování nějakou institucí, atd. Na tom budou záviset i velikosti nákladů a technické vybavení edice.
Asi stojí za úvahu také forma edice – o té se v současné době uvažuje. Nabízejí se v zásadě dvě možnosti: Buďto samostatné "listy prvků", sestavované pak podle vlastního výběru uživatele (v pořadačích, kartotékách), nebo sešity s obsahem buďto "náhodně" řazeným, nebo nějak tématicky uspořádaným. Samostatným listům dávají někteří badatelé přednost. Tato forma má také určitou tradici a současné paralely. Nemají ji však rádi např. knihovníci a ani knihkupci. Také někteří uživatelé dají přednost obsáhlejším sešitům, v nichž koneckonců mohou informace hledat standardními postupy tak, jako třeba v časopisech. Sešitová forma by také dávala možnost vytvářet monotématické či monografické svazky, opatřené souhrnnou informací či studií.
Lze mít za to, že sešitová forma bude pro tisk a distribuci vhodnější. Mohla by být účelně doplněna databází na webu, protože tam by mohly být přístupné hlavně různé prvky, samostatně k pravidelnému tisku prakticky nevhodné (třeba cihly, střešní tašky,...).
Sešity by tedy mohly mít několik základních typů obsahu:
a
Monografické studie doplněné kompletním či výběrovým katalogem listů. Výběr by měl např. ten význam, že při prezentaci nějaké stavby či sbírky lapidária by nebylo třeba reprodukovat třeba i desítky více méně obdobných prvků (jejichž další listy by mohly být v archivu nebo na webu).
b
Časopisové sešity s kratšími studiemi třeba k jedinému prvku nebo i jednotlivými listy významných prvků bez dalšího komentáře. V takových sešitech by mohla být uvedena statistika databáze (přírůstky na webu či v archivech,...), ale to by asi již vyžadovalo administrativní aparát. Mohly by zde však být uvedeny příspěvky o metodách dokumentace, o přístupu k hodnocení nějakých nově "zaváděných" typů prvků. Ale to se již dostáváme do sfér hypotéz o specializovaném časopisu, který by sotva našel dostatek čtenářů, ale i autorů. V takovém případě by bylo možné uvažovat i o spolupráci s nějakým již existujícím periodikem (jen jako typ uvedu třeba Průzkumy památek, s jejichž redakcí jsem na toto téma ani nekonzultoval).
c
Sešity sloužící vlastně jen jako svazek "dávek" listů, které by podle své úvahy mohli uživatelé rozdělit nebo řadit průběžně (a k vyhledávání užívat třeba rejstřík na webu).
8
Zkušenost ukazuje, že každý formalizovaný systém vyvolává určité nesrovnalosti: např. vede ke zbytečnému dublování některých údajů, a naopak může způsobit potlačení některých charakteristických informací.
Jsem si zcela vědom významu souvislého textu, složeného z odstavců a vět. Takové sdělení umožňuje objasnit všemožné souvislosti (historické, formální, duchovní, technické,...), které formulář může objasnit, ale velmi často je zastře. Proto jednak počítám se syntetizujícími "kolonkami", v nichž je možné uvést jak komplexnější hodnocení, tak třeba jen naznačit možné předběžné úvahy o souvislostech a významu věci. Protože význam souvisle sdělených myšlenek uznávám, počítám s tím, že "katalog" prvků památky by měl dle potřeby být doplněn souhrnnými kapitolami. Jsem přesvědčen o tom, že "fixace" základních informací o věci v tabulkách povede k určitému usnadnění tvorby syntetických kapitol elaborátů, protože do nich nebude nutné složitě vkládat evidenční a další referenční údaje (typické jsou např. v uměleckohistorických statích různě do závorek či poznámek vkládané velmi kusé údaje o uložení artefaktů, o jejich autorství, rozměrech, materiálu atd.).
9
V metodice "Raumbuchu" se poukazuje na typický problém, naznačený už v předchozí otázce, že mnohotvárnost popisovaných jevů vyvolává špatnou srozumitelnost či nekompletnost údajů, kterým pak nemusí uživatel dobře rozumět, poněvadž záplavou formalit je vyvoláno rozptýlení údajů, které by měly být pohromadě, atd. Bavorské památkáře tyto praktické poznatky vedly právě ke koncepci, která je minimálně omezovaná formalitami.
Ve snaze tento neoddiskutovatelný problém řešit je navržen systém tříd či stupňů podrobnosti, v principu charakterizovaný přípustnými rozměrovými nepřesnostmi připojené kresebné (měřické) dokumentace. Proto bude možné "hrubě" zpracované části památky vyhodnotit jednoduchým odstavcem textu s náčrtkem či fotografií, "jemněji" pak vybrané prvky, přičemž jednotlivé položky dokumentace na sebe budou vzájemně odkazovat.
Návrh má také umožnit podle individuálního zaměření zpracovatele záznamu konkrétního prvku zvážit detailnost jeho členění. Lze tedy vytvořit list prvku, přičemž bude zřejmé, že se vlastně jedná o složitější strukturu, sestavenou z dalších prvků (typickým příkladem může být třeba gotická žebrová klenba, ač bude v dokumentaci prezentovaná nákresem profilu klenebního žebra z jednoho konkrétního místa, uvedeného v elaborátu; může se jednat také o složitější struktury – třeba zeď > zdivo > armovací kvádr, nebo zábradlí > madlo, sloupek,... > spojovací šroub madla a sloupku...; vrcholem pak mohou být neobyčejně členité struktury krovů, jež by také bylo možné sestavit z listů jednotlivých prvků – i když o významu takového pojetí již lze vážně pochybovat; navíc uznávám, že velká část krovů by vydala na samostatnou knihu). Snažil jsem se, aby tyto možnosti naznačoval případ hřbitovní zdi a prvků v ní vložených, na nějž se v jednom z míst této stránky odkazuje.
10
Pokud bude nějaký elaborát obsahovat třeba desítky listů, kdo se v nich má vyznat? Orientace přece nemůže být snadná!
Samotné listy musejí obsahovat určení polohy dokumentované věci. Ale je jasné, že takový údaj bude vždy trochu špatně přehledný; slovní určení polohy např. ve složitě formované historické stavbě je vždy spolehlivé jen podmínečně. Proto v elaborátu bude muset být obsažen vhodně schematizovaný plánek, v němž budou prvky vyznačeny. Přehledné plánky tohoto typu ostatně již vyžaduje metodika SHP. Pokud půjde o list jednotlivého prvku, bude nutné připojit alespoň zcela schematický náčrt, v němž bude poloha prvku vyznačena s pomocí alespoň hlavních kót. Je ovšem možné, že se často vystačí i se slovním označením, pokud půjde o jedinečný prvek, jehož lokalizace bude spolehlivá (např. "hlavice na levé straně ostění vstupního portálu", "1. stropní trám světnice od severu, 25 cm od východního konce trámu", apod.).
Domnívám se, že dosud mnohdy tradičně užívané slovní popisy složitých zámeckých dispozic, v nichž jsou pak mnohdy problematicky určovány polohy prvků (vlevo, vpravo, vpředu, vzadu,...), často nejsou o mnoho přehlednější.
11
Jak může systém formulářů s jejich zdánlivou "definitivností" reagovat na vývoj poznání?
To se, myslím, může podařit podobně tak, jako je tomu v ÚSKP, byť tento systém v důsledku omezenosti lidských kapacit není zcela funkční. Tam jsou základem Evidenční listy, které jsou navíc uspořádány tak, že je možné do nich vpisovat doplňky. Na tyto listy navazují jednak Doplňkové listy a samozřejmě je přikládána další dokumentace.
Proto také navrhovaný systém usiluje o možnost stát se také takovým doplňkovým listem. Mohlo by tedy být možné list prvku připojit k dokumentaci památky.
Podobně jako Doplňkový list KP může být i list prvku doplněn v budoucnu např. o další list s novými poznatky, nebo založený na podrobnějším zpracování prvku. Proto také jsou evidenční čísla přidělena jednotlivým listům, nikoliv prvkům. Prvkům by sice také bylo možné předělovat čísla, avšak nelze si představovat, že by bylo reálné dojít k identifikaci, která by trvale fungovala (je možné prvky opatřovat globálními souřadnicemi – při současném vývoji techniky GPS se to nejeví jako nereálné; snad by bylo možné uvažovat o systému číslování Lokalita > objekt > část objektu > prvek..., ale nevím, zda je to reálné; připomínalo by to např. systém, jímž Maďaři zpracovávají své "Lapidarium Hungaricum", kde prvky označují specifickým číslem, ať už je uložen v muzeu, nebo dosud na původním místě v objektu).
Systém číslování prvků by byl nepředstavitelně komplikovaný a náročný na kapacity, i když není pochyb o tom, že některé prospěšné výsledky by poskytl.
12
Mohly by "listy" prvků památky reagovat na prvkové struktury, na nichž jsou založeny databáze používané pro počítačové projektování - CAD?
Tabulku na "listu prvku" lze chápat jako výstup databáze (kartotéky). Lze mít za to, že spojení dat s evidencí v databázi a s vazbou na 3D projektový systém CAD, s možností lokalizace prvků, stanovení režimu péče, atd., by bylo zcela optimální. Zřejmě je to hudba vzdálené budoucnosti. Přesto by však navrhovaný systém byl cestou k budoucímu možnému přebírání dat pro databáze všeho druhu. Proto si také myslím, že je potřebné nyní návrh prodiskutovat.
13
Takové představě je však třeba přizpůsobit nejen jednotnou skladbu "kolonek", ale i uspořádání dat. Vzory s použitím "wordové" tabulky jsou z tohoto hlediska nesmyslné!
To je zřejmě pravda. Také s ohledem na probíhající přípravy tištěné edice listů byl jako primární způsob pro předávání dat zvolena podoba prostého textu s jedinečnými oddělovači řádků a sloupců. Tak je možné předávat úsporným způsobem z jednoho systému do druhého, a přitom není zablokována možnost celkem snadného převodu do tabulky či do databáze. Protože se však technika vyvíjí a znalosti navrhovatele jsou zcela nedostatečné, mohla by také k řešení tohoto problému přispět diskuse na semináři.
14
To, co bylo dosud řečeno, vypadá, jakoby se mělo jednat o nějakou grandiózní dokumentační kampaň. Ale na tu nebudou ani prostředky, ani lidé. Znovu se tedy ptám, jaký by to mohlo mít smysl?
Snad lze věřit, že po určitém prodiskutování věci by mohl upravený návrh přijat jako určité doporučení ze strany památkové péče. Protože sám jsem o smyslu přesvědčen, osobně mi jde hlavně o to, získat maximum názorů kvalifikovaných odborníků na potřebné korekce návrhu a přizpůsobit jim další postup.
Věřím ovšem, že debata bude přínosná pro většinu zúčastněných!
© Jan SOMMER, 12.9.2004, 14.9.2004